Kocovinová rána neustále přibývají

Je to tak. A věřte mi, nejsem na sebe nijak pyšná. V poslední době se sešlo tolik akcí, že se každou sobotu nebo neděli probouzím v alkoholovém oparu a cigaretovém kouři. Naposledy minulý týden..... Je až děsivý, že objevuji stále nové alkoholické drinky. Je strašidelný, že mám své oblíbené koktejly, o kterých říkám všem ostatním a učím je pít.

zdroj: weheartit.com/aevs

A co je na tom všem nejhorší? Že ty kocovinový rána nejsou ani po jedný flašce vína a několika panácích tak strašný, jako bývaly.

Alkohol je všelék. Vážně jo. A alkohol ve spojení s tancem a maturitním plesem je do nebe volající vzpruha. Alespoň teda pro mě. V takový večer nemyslím na nic. Bavím se s kamarády, jsem rozverná a nestydím se sáhnout pěknému klukovi na břicho, abych zjistila, jestli má six pack. V takový večer se snažíme s tou nejmilejší navzájem dotáhnout domů, vyjíme celou ledničku a ještě dvě hodiny si doma sdělujeme dojmy. A nevíte z čeho, když jsme na plese byly spolu? Z těch několika desítek minut, kdy jsme se jedna druhé ztratily a byly v nich s lidmi, se kterými bysme se normálně ani nebavily.

Myslím, že takový večery jednou za čas potřebuju. Upustit plyn. Zařádit si a nemyslet na nic. Nemyslet na svou budoucnost, školu, chlapy, zdravotní stav nebo práci. A i když nejsem druhý den schopná nic dělat, vím, že ten další se do všeho zase pořádně obuju.

Utíkej, bež!

A od čeho se při takovém večeru snažím utíct?? V první řadě od bakalářky (jo, čtete dobře, stále dokola ten samý problém). Sice to vypadá, že finišuju, ale není tomu tak. Už se sice nemusím obávat o rozsah, ale prostě mi to pořád nedává takový smysl, jako bych čekala.

zdroj: weheartit.com/JustinBibaah

V druhé řadě mě děsí přihlášky na magistra. Už jsem si všechny podala, utratila v pěti minutách několik stovek (ehm, tisícovek) a návratnost bude téměř nulová. A pouštím se do velkého risku. Nemám ani jednu záchranu. A ani ji mít nebudu. Strašně bych chtěla být tím typem člověka, který jde "jenom" za titulem. Který raději setrvá na nějaké lehčí škole, aniž by se třeba učil úplně to, co chce v budoucnu dělat. Mně se to třeba stalo na bakalářovi, ale na magistrovi už jsem se prostě sekla, a nechci. 

V poslední době, a to částečně kvůli práci, mám strašně velkou chuť se vzdělávat. Ale ne v nějakých "blbinách". Historii nebo dějinách umění. Ale v něčem, co mě fakt baví a co chci v budoucnu dělat.

Ehm, nevypadly mi tu někde státnice?

Risk je zisk?

Za ty tři roky mám vyšší cíle a strašně velkou chuť riskovat. Vsadit všechno a klidně to prohrát. Nechci si v budoucnu vyčítat, že jsem to neudělala. Jo, jasně, naši mě za to "nenávidí". Nejhorší na tom je, že z jedný mozkový půlky sama sobě strašně věřím, a z tý druhý zase vím, že nejsem schopná to dát. Ale když už nic jinýho, alespoň se podívám do světa. Pojedu prostě pryč. A za rok se vrátím a zkusím to znovu. A ptáte se, kde to vlastně budu riskovat? Jo, v Praze. Já, která ji do minulého roku nenáviděla a prohlašovala, že existuje jedině Brno. Jo, na žurnalistice. A ještě na několika dalších podobných oborech. Jo, tak do Brna přeci jen nikdy nepůjdu. FŇUK.

zdroj: weheartit.com/malle1

V rámci těšení se

A co mě čeká v následujících týdnech? V první řadě hory a lyžovačka. A fakt ještě stále věřím, že na severu naší republiky bude sníh. Musí být. Lyžovat jsem nebyla dva roky, na pořádných horách v zahraničí jsem nebyla už tak pět let. Jo, fakt se stydim. Já, která lyžování miluje. Taťka mě učil už od čtyř let. Lyžuju teda ještě dýl, než hraju tenis.

V příštím měsíci se toho ale bude dít hodně. Jak už víte, pojedu na koncert Bastille a už teď, jen co se podívám na lístek, mi běhá mráz po zádech. Nepočítám nespočet menších akcí, návštěvy kina, koncertů, hokejových utkání, movie nights v práci, školení atd. Vážně je toho moc.

Ehm, nevypadl mi tu nějak nový semestr? Možná... Tentokrát chodím do školy dva dny, na tři předměty!